Vám to tak ladí!

„Jé, Vám to tak ladí! Vy jste ale úplně celá tak krásně sladěná!“ Tyhle nebo podobné věty slýchám v poslední době čím dál častěji. Naposledy mi oblečení pochválila neznámá žena na farmářském trhu.

Před tím to byla prodavačka v obchodě, kde jsem si zkoušela tašku. Podle ní jsem měla oblečení dokonale barevně sladěné. Ona sama to prý takhle s barvami neumí – už to i zkoušela, ale výsledek se jí nelíbil.

Nikdy jsem to nepovažovala za nic mimořádného, obléknout se tak, aby to ladilo. Jednoduše mě baví a těší hrát si s barvami a kombinovat vzory i materiály. Podle mě na tom nic není.

Když tyhle řádky píšu, začíná mi docházet, že stejně jsem přistupovala (a možná ještě někdy přistupuju) k dalším svým talentům – je přece přirozené, že mi jde skvěle překládání z angličtiny, že tvořím krásné peříčkové naušnice nebo že umím číst v příbězích lidí a nacházet souvislosti mezi tím, co se jim nedaří, a tím, jaký vztah mají sami k sobě. Pro mě je to normální.

A tak jsem dlouho měla tendenci svoje jedinečné schopnosti bagatelizovat. To přece nic není, na tom není nic mimořádného, vždyť mi to jde samo. A když mi nějaká žena vysekla nadšenou poklonu, že jsem zajímavě oblečená, rychle jsem vymyslela něco, čím bych svoji jedinečnost a mimořádnost „shodila“.

Možná to znáte a setkávali jste se s tím nebo setkáváte i u sebe – na vás a na tom, co umíte, není nic výjimečného a dovedl by to každý. Nevím přesně, čím to je, ale v mém případě v tom hraje roli přijetí vlastní jedinečnosti.

Vyrůstala jsem v době, kdy se jedinečnost zrovna moc nectila. Ani v mém okolí nebylo zvykem oceňovat něčí speciální dovednosti nebo nadání.

Když jsem pak pracovala ve velké nadnárodní firmě, zarazilo mě pokrytectví a přetvářka, která tam byla na denním pořádku – na jednu stranu se v propagačních brožurách psalo o tom, jak je skvělé mít mezi sebou kolegy z různých kontinentů, kteří přinášejí i jiný kulturní přístup, ale na druhou stranu byl velký problém mít na sobě v práci něco, co nebylo v souladu s „dress kódem“.

Pamatuju si, jak mě jeden ze šéfů „sjel“ znechuceným pohledem, když mě na recepci uviděl v pestrobarevném květovaném hippie kabátě. Jelikož moje sebe-vědomí bylo tehdy na bodě nula, vylekalo mě to: „Proboha, jen aby mě kvůli tomu nechtěli vyrazit!“

Teď mi můj strach přijde úsměvný, ale potřebovala jsem několik let a nepočítaně kurzů, seminářů a přečtených knih, abych se zbavila přesvědčení, že jsem divná, když se mi líbí něco jiného než většině lidí kolem mě a když věci a souvislosti vnímám jinak.

Jsem jiná – a je to v pořádku

Dnes už vidím, že je to můj jedinečný a nádherný dar, který můžu používat pro sebe i pro dobro ostatních. Dřív jsem se snažila napasovat do představ svých blízkých i celé společnosti, ale nebylo mi v tom dobře. Teď, když už vím, že je v pořádku projevovat se podle toho, jak to mám já, úplně rozkvétám a cítím se čím dál tím líp.

To, že ctím svoji jedinečnost a užívám si ji, mi přináší projasnění a pomáhá mi to rychleji a snadněji se rozhodovat. Když jsem například přijala skutečnost, že pokud jde o módní styly, jsem „avantgardní čarodějka“, která si libuje v etno nebo hippie oblečení, stačí mi vstoupit do krámu s oděvy, rozhlídnout se – a okamžitě vím, jestli se tam mám zdržet, nebo se otočit na podpatku a jít o krám dál.

Není to ale zdaleka jen o oblékání (i když, ženy, co vám budu povídat – asi si dovedete představit, jak mi tenhle přístup pomáhá při provětrávání šatníku 🙂 ). Když totiž ctím svoji jedinečnost a projevuju se podle ní, tedy opravdově, mnohem snadněji rozponávám celkově, co je pro mě dobré a co ne, co ve svém životě chci a co by mi nesvědčilo.

A tak tedy provolávám slávu jedinečnosti a držím palce, aby se i vám dařilo nacházet tu svou 🙂