Splnit si sen? Si upadla, ne?!

Jsem městský člověk – narodila jsem se ve městě, do dalšího, ještě většího, jsem jezdila za studiem a po škole jsem se přestěhovala do toho největšího u nás. A vždycky jsem bydlela v paneláku. Výjimkou bývaly jen několikadenní semináře, které se konaly v různých českých vískách. Anebo týden na poušti 🙂

Vloni jsem začala vnímat potřebu změny, vlastně celkově změny v různých oblastech života, včetně změny místa žití. Přála jsem si vyzkoušet, jaké to je bydlet mimo město a v rodinném domě. Zadání pro Vesmír tedy znělo: krásné místo v přírodě, kde žiju v pohodlném domě, ideálně ne sama, ale s někým dalším.

A Vesmír mi nadělil Lovinku. Nevím, jaké asociace vyvolává tenhle název ve vás, mě jako úplně první napadne „láska“, prostě „love“. Pravdou je, že lásky v nejrozličnějších podobách se mi tu dostává každý den. A já věřím, že je to díky tomu, že jsem překonala své strachy a pochybnosti a řekla rozhodné „ANO!“ veliké životní změně.

Je krásné sledovat, jak o nás Vesmír (nebo Bůh, Láska, Vyšší síla … každý si dosaďte, co je libo), jak o nás pečuje, když to dovolíme. Když nebráníme tomu, aby věci přirozeně plynuly.

Po dubnovém návratu z Afriky (o téhle výpravě vám taky napíšu, protože i ta pro mě byla hodně důležitá a výživná) jsem věděla, že už se prostě potřebuju hnout z Prahy. A že to fakt nezachrání přesun do menšího města. „Náhodou“ se mi po dlouhé době ozval  přes Facebook známý ze Slovenska a já se zmínila o svém přání odstěhovat se na dva tři měsíce na venkov. A že to může být klidně na Slovensku, protože tam jezdím moc ráda.

Asi po pěti dnech na mě na Messengeru juká vzkaz od Braňa: „Pozvání pro Lenku“. Přeposlal mi zprávu z Lovinky, což je centrum osobního rozvoje kousek od Lučence, že se uvolnily pokoje v komunitním domě. Otevřela jsem si lovinkovský web, a když jsem četla popis toho, o jaké bydlení se jedná a co je možné na Lovince zažít, napadlo mě: „Ty bláho, to je geniální! Tak dokonale bych to sama nevymyslela.“

Okamžitě jsem si našla email na Petera, zakladatele centra, že mu napíšu. Jenže vzápětí se ozval kritický hlas, který mě nabádal, ať si to radši pořádně rozmyslím. „Je to lán světa, přímo na Lovinku nic nejede, jak se tam budeš dopravovat s kuframa na tři měsíce? A co tam budeš jíst? Seš zvyklá zajít si v Praze kdykoli do veganské restaurace, nakupovat ve zdravých výživách, kdykoli potřebuješ, dyť tam budeš mít hlad!“ A podobně.

Možná to znáte taky – vaše duše po něčem přímo prahne, vaše srdce poskakuje radostí, ale vzápětí nastoupí vaše ego nebo stará přesvědčení, která se vás snaží držet při zemi.

Chvíli jsem přeci jen váhala, ale email Peterovi jsem ještě ten den odeslala. Několik dní poté jsem se s obavama svěřila při společné večeři kamarádkám, kterým se moje pochyby zdály naprosto zbytečné. Stačilo pár minut a já je se smíchem propustila. Moc se mi líbila Sašina věta: „Kdyby Tě náhodou ještě přepadl nějakej strach, tak řekni, já Ti vysvětlím, že ho nemusíš mít.“ Děkuju za krásné podpoření, Sašo!

Další láskyplná lekce přišla ve chvíli, kdy jsem vymýšlela, jak se na Lovinku přepravit. Na radu známých jsem hledala spolujízdu, s přáním, aby mě řidič vyzvedl doma, ať se s kuframa nemusím nikam tahat, a dovezl mě až na Lovinku. Značka ideál 😉

Asi jsem se ale měla naučit něco nového, protože žádnou takovou variantu jsem v požadovaný den, ba ani týden, na internetu nenašla. Znovu mě podpořili kamarádi, tentokrát Monika a její přítel Karel. Ten mi doporučil, ať jedu vlakem a jsem nezávislá na tom, jestli někdo pojede autem z Prahy do Lučence. Jenže já si chci vzít na Slovensko korálky a peříčka, ať můžu tvořit šperky, a jak ty zavazadla všecky poberu?

V tu chvíli se ozvala Monika: „Proč si myslíš, že potřebuješ tolik věcí a tolik zavazadel? Vem si jen to nejnutnější a dej všechno do jednoho velkého kufru, ten uneseš i sama.“ Aha, jasně, vzít jen pár kousků oblečení a věřit, že budu mít všechno, co potřebuju, abych byla spokojená. Děkuju, Moni a Kájo!

A pak už se děly samé zázraky. Hned ve vlaku cestou do Lučence jsem měla „nápadníka“, staršího sympatického muže, který se velice zajímal o to, kam jedu a co tam budu dělat. Pěkně o mě pečoval – oznamoval mi, kolik ještě zastávek je přede mnou, abych byla v klidu, ujišťoval se, že mám domluvený odvoz od nádraží, a před Lučencem se nabídl, že mi kufr vynese z kupé i z vlaku. Opravdu pak vystoupil se mnou, položil kufr na nástupiště, rozloučil se a zase nastoupil do vlaku.

A já jen zírala, že stačí zvednout zadek, vykročit vstříc změnám – a hned se mi dvoří pěkný chlap. A ještě víc jsem zírala, když mě onen nápadník přijel asi po deseti dnech navštívit na Lovinku! Zapamatoval si, kam jedu, sedl na motorku a ujel přes 100 kilometrů, aby mě zas viděl.

Díky téhle situaci jsem si uvědomila moooc důležité věci, a řekla bych, že nebude na škodu, když si o nich přečtou i další ženy, které na tom byly podobně jako já, než jsem zažila tohle setkání. Proto se o tom víc rozepíšu na své facebookové stránce „Sebevědomá Bohyně“.

Na Lovince žiju v komunitním domě se dvěma krásnými ženami. Což je pro mě další velká novinka – já, jedináček, kterého rodiče nejraději drželi doma, já, která po studiích bydlela dlouhá léta sama a první bydlení s partnerem zažila po čtyřicítce, jsem tu v podstatě 24 hodin mezi lidma. Ovšem mezi nádhernýma lidma, mezi které jsem krásně zapadla.

Každý den tu zažívám projevy lásky a péče v různých podobách, a evidentně ani na to jsem nebyla „zvyklá“. Jednou mi dokonce projelo hlavou: „To je nádhera, taková péče a tolik dobra, co tu zažívám, není to moc? Unesu to?“ Hmmm, neunesla. Dostala jsem z toho kašel.

Jeden víkend jsem se tu potkala se známou z Bratislavy, která se účastnila akce pořádané na Lovince. A ta nadšeně obdivovala, jak jsem odvážná, že jsem šla do takové změny. A mně se zase přitížilo. Moje iluze o tom, jak ne-dost-dobrá jsem nebo jaká bych měla jako ta zakřiknutá a hodná správně být, tu zkrátka dostávají na frak. A já díky Lovince objevuju tu skutečnou zářící, odvážnou a milující Lenku.

Je to přesně jako v tom citátu z červencového listu v kalendáři, který nám tu visí na toaletě (na Lovince se prostě rozvíjíme všude 🙂 ): „Většinu lidí nebrzdí to, jací jsou, ale to, že si myslí, jací nejsou.“

Takže já se učím přijímat to, že jsem odvážná. Že jsem velice šikovná kuchařka a umím uvařit úžasné jídlo (jak ho okomentovala Veronika). Že neplatí moje představa (kterou jsem si v sobě nesla odmala), že pouhou svou existencí znepříjemňuju lidem život, ale naopak, že když překonám strach, že se mnou bude druhým nepříjemně, zrcadlí mi druzí, jak úžasná jsem.

Pokud si tedy myslíte, že nejste dost dobří, šíkovní, krásní, vysocí, hbití, modří nebo fialoví, ujišťuju vás, že na to, co vás právě láká a co si velice přejete prožít a zažít, jste dobří, krásní a fialoví úplně akorát.

Přestaňte poslouchat kritika v sobě a vzpomeňte si na tu malou roztomilou Danušku, Majku nebo Táňu nebo na toho malého šikulu Dana, Vaška nebo Honzíka, tedy vás samotné, když vám byly dva nebo tři roky a když jste neřešili, co tomu řekne máma nebo babička a prostě jste s radostí ťáply do kaluže uprostřed chodníku nebo prstama nadšeně rozmatlávali temperky po papíře (nebo po zdi 😉 ).

Přeju, ať se vám daří tuhle dětskou bezstarostnost, hravost a radost v sobě pěstovat a čím dál víc ji přirozeně prožívat. A plnit si (nejen) letní sny.