Buď vidět a slyšet

„Tvým posláním je být vidět a slyšet, užívat si svou jedinečnost a inspirovat druhé. Proto jsi tady na Zemi.“ Přesně tuhle zprávu jsem si před pár měsíci odnesla z jedné vlídné terapie. Pro někoho, kdo si ještě před několika málo lety připadal neviditelný (a podle toho se taky choval) to byla docela pecka.

„Buď vidět a slyšet.“ Na chvíli mi to vyrazilo dech a já seděla s vytřeštěnýma očima. Moment obrovského překvapení nad tímhle vzkazem ale vzápětí vystřídalo nadšení: „Páni, to je paráda, já můžu být vidět a slyšet!“ Řekla bych, že moje duše si tohle přála odjakživa, jen jsem se tomu dlouhou řádku let úspěšně bránila.

Najednou jsem začínala chápat, proč mi sbormistrová v našem etno sboru říkala: „Leničko, Ty zpíváš naprosto čistě, krásně a ladíš, akorát Tě není slyšet.“ A to jsem měla pocit, že hlasitěji už zpívat fakt nemůžu.

Vybavila jsem si taky jednu známou, která často mluvila velice potichu a já ji musela často upozorňovat, že ji neslyším. Štvalo mě to, jenže tehdy jsem netušila, že druzí nám jen zrcadlí to, co se děje v nás. A já tehdy přece nechtěla být slyšet.

 Užívej si svou jedinečnost

Druhá část vzkazu, který mi během terapie přišel, o tom, že si mám vážit své jedinečnosti a užívat si ji, mě velice dojala. Jedinečnost je totiž jedním z témat, se kterými jsem si dřív nevěděla rady. A několikrát jsem na ni narazila i během kurzů a seminářů osobního rozvoje, na které jsem chodila.

Pamatuji si, jak ohromující pro mě bylo, když jsem se na vůbec prvním sebepoznávacím kurzu dozvěděla, že jsem jedinečná, důležitá a rovnocenná. Na jednu stranu to bylo totálně v rozporu s tím, jakou představu jsem o sobě do té doby měla já sama – připadala jsem si totiž naprosto zbytečná a nezajímavá.

Po návratu z kurzu jsem si tuhle „mantru“ opakovala pořád dokola: „Jsem jedinečná, důležitá a rovnocenná.“ V jednu chvíli mě to tak dojalo, až jsem se rozplakala. V tom pláči ale byla spíš úleva z toho, že už můžu přestat hrát svoji roli zbytečné a méněcenné chudinky.

Praxe dělá mistra

Potřebovala jsem ale ještě několik let, aby se z téhle teoretické informace stala moje pravda, tedy něco, co si nemusím připomínat a co je pro mě tak samozřejmé a přirozené, jako třeba dýchání. Prostě něco, na co nemusím myslet, nemusím to kontrolovat a ono to jednoduše funguje a proudí to mnou jako nějaká vyživující míza.

A taky jsem potřebovala pěknou řádku situací v reálném životě, ne jen na seminářích, abych si přijímání a užívání si vlastní jedinečnosti procvičila a abych si ujasnila, že taková, jaká jsem, jsem v pořádku. A že je naopak úžasné, že jsem jiná než mé kamarádky, sousedky nebo prodavačky v krámě.

Nejdřív mi připadalo, že mi to druzí dávají „pěkně sežrat“ – z komentářů o mém oblečení nebo o tom, jak se stavím ke svému podnikání, mi bylo smutno. Bývala jsem přesvědčená, že když mělo negativní poznámky více lidí, něco na těch výtkách asi bude. Trápilo mě, že jsem jiná a nedovedu se přizpůsobit představám druhých a tomu, co „by se mělo“. Věřila jsem více druhým než sobě.

Postupně jsem ale stále častěji zažívala situace, kdy jsem si na kratinký okamžik uvědomila „aha, tak takovéhle to je, když jsem sama sebou“. Hodně mi v tom pomohlo zpívání a tancování. Ještě teď cítím příjemné mrazení při vzpomínce na jedno hlasové cvičení, kdy jsme se učili slyšet sami sebe ve skupině dalších zpívajících. Já v tu chvíli poprvé uslyšela svůj hlas jinak než dřív a nesmírně mě dojalo, jak krásně a křišťálově zní. Tak tohle jsem já! Takhle krásný je můj hlas!

Jsem jiná a je to nádhera 🙂

Dneska už si svoji jedinečnost dovedu užít a projevit. Bývá to spojeno s různými maličkostmi. Na hodinách tancování už nepotřebuji sledovat, jak se pohybují jiní, a kontrolovat, jestli já to dělám správně – prostě tančím, jak to cítím já. Když mám chuť, vyzuju si venku boty a jdu bosa, i přes názory druhých, že je to nebezpečné a že se ušpiním. Na pracovní schůzky chodím stejně oblečená jako na nákup, protože v lodičkách a kostýmku bych to jednoduše nebyla vůbec já. Vždy ovšem platí, že to, co v danou chvíli dělám a jak to dělám, odpovídá tomu, kdo jsem a jak se cítím.

Co je to ta jedinečnost?

Jedinečnost pro mě znamená být si vědoma toho, že v celém Vesmíru není žádná další bytost, která by se chovala jako já, vnímala věci jako já a měla stejné nadání jako já. Být jedinečná v mém případě znamená milovat svoje dlouhé sukně, v létě být blažená z toho, že mám spoustu barevných náramků na rukách, peříčka v uších a pestré látkové tašky na rameni, a radovat se z toho, jak nádherně jsem si to všechno na sobě sladila.

Být jedinečná pro mě znamená následovat svoji intuici a vypínat mozek, který se snaží všechno kontrolovat a připomínat mi, že tohle nebo ono se přece nehodí – co by tomu řekli ostatní. Být jedinečná, to je vážit si svých darů a talentu a používat je ve prospěch svůj i druhých.

Proto jsem se vlastně také rozhodla psát svůj blog.

Hodně věcí o jedinečnosti jsem už pochopila, spousta mi toho už „docvakla“ a vím, co pomáhá, když si přejete objevit svou jedinečnost, přijmout ji a hlavně si ji užívat. Díky tomu totiž pak žijete opravdu svůj život, ne život, který si pro vás přejí rodiče nebo jaký očekávají vaši známí.

Pochopení vlastní jedinečnosti je jednou z věcí, které mi hodně pomáhají rozhodovat se a plnit si svoje sny. Přeju si proto předávat svoje zkušenosti dalším lidem a pomáhat jim při hledání jejich unikátní cesty životem.

Všímejte si, co děláte jinak než druzí. Pozorujte, jak vám je, když poslechnete svoji intuici, svoje pocity, a i když vám hlava radí udělat něco „rozumného“, vy se v situacích, které důvěrně znáte, zachováte jinak, podle svého a podle toho, jak to zrovna cítíte. Hrajte si s tím a objevujte, o čem je ta vaše úžasná jedinečnost 🙂 A napište mi, v čem jste právě vy jedineční! Stejně jako já pro vás jste i vy pro mě inspirací.